Náš dům postavili rodiče, ale já viděla svou budoucnost v krásné vile s věžičkou, v zahradě plné růží a svůj zřejmě příliš velký dětský pokoj jsem neustále přepažovala skříněmi nebo stolky, aby byl trochu útulnější. Na koleji jsme k fotkám připíchnutým na stěně připínáčky s kamarádkami přidávaly růžové slaměnky, aby se vyvážila naše intelektuální drsnost s něžnou duší – kdo ví, co právě převažovalo? První garsonka, kde jsem kupodivu přežila i druhé těhotenství, byla naopak tak malá, že mi sílu do života dával dvoreček před okny plný kytek v truhlících, co mi vyrobil bratr. První vytoužený vlastní byt měl tři tak malé místnosti, že mi poklesla úděsem kolena, když jsem je poprvé spatřila.

Nikdy předtím jsem totiž nebyla v paneláku. Mezitím mě stále neopouštěly romantické představy o vilce s věžičkou a růžovou zahradou. Pak jsme konečně koupili vlastní dům! Po několika letech jsem si uvědomila, že jestli tu příšernou omítku a nedoléhající okna nezměním, budou mít moje děti vzpomínky na domov v podobě strašidla ze 70. let. A pak! Hypotéka na doživotí a rekonstrukce, která obyčejný dům změnila v menší vilku. Sny se plní, ale osud vám to umí i pěkně napočítat. Mám štěstí, že žijeme v krásném domě ukrytém v zeleni a moje rodina píše jeho příběh už celé čtvrtstoletí. Ale může se člověk jen tak vzdát svého snu? Nedávno jsme s mužem na výletě šli kolem jedné opuštěné vilky s věžičkou. Co myslíte, že nás napadlo? 

                                                                                                                            Pavlína Blahotová, šéfredaktorka